Mým cílem je užít si každý závod na plno
a chci, aby si ho užíval i můj pes
Jméno a příjmení? Tereza Hladká.
Přezdívka?
Mezi kamarády mushery přezdívku nemám (možná nějakou, o které nevím a je zmiňovaná, když u toho zrovna nejsem). 
Celé mládí mě provázela přezdívka "Péro" a to se dá vyložit různě.
Věk? Je mi 30 let.
Znamení?
Jsem Střelec stejně jako moje drahá polovička, takže se doma nikdy nenudíme. 
Rodina?
Moje nejbližší rodina je už 9 let můj manžel Honzík a před skoro rokem k němu přibyl náš malý syn Šimon. Co bych tak o nás ve zkratce řekla? Jsme akční, chvilku neposedíme, pořád něco zajímavého podnikáme a když se jednou za čas objeví den, kdy jsme jen doma, rychle vymýšlíme, co s časem. A někdo tam nahoře to ví, takže nám nadělil syna neuvěřitelného pohodáře, který všechny naše výlety, závodění a akce zvládá, a ještě si je užívá!
Rezidence?
Žijeme si spokojeně na okraji Novohradských hor. Původně jsme oba Třeboňáci, ale na takové placce se nám úplně nedařilo dobře trénovat, takže jsme se posunuli blíž kopcům a jsme strašně spokojení.
Zaměstnání, povolání?
Živím se již spoustu let jako trenér psů, mám vlastní psí školu Jihočeskou psí akademii, pořádám spousty výcvikových akcí. Přes týden mám nabité tréninky pro štěňata, puberťáky, pejsky, kde se snažíme o nápravu nějakého chování. Hodně se věnuji přípravě psů na sport i po stránce kompenzačních cvičení, posilování středu, obratnosti, protažení, a také pachovým pracím. Je toho mnoho a aktuálně k tomu přibylo i zaměstnání "mateřská dovolená", takže se nenudím. Ale role maminky mě baví strašně moc. 
Klub?
S manželem jsme před několika lety založili musher klub, jehož jsme aktivními členy a členy výboru "Musher klub JCC". Dlouho už to není jen jihočeský klub, máme členy ze severu Čech, středu Čech, západu Čech, Moravy, Slezska. Takže jsme moc pyšní a snažíme se společně s další spoustou aktivních o pohodovou atmosféru, podporu a pocit velké rodiny, na kterou se může každý člen kdykoliv spolehnout. Zároveň nám záleží na seznámení všech s pravidly mushingu, dodržování zásad fair play, obeznámení s péčí o psího sportovce. Stavíme lidem tréninky běhu a pomáháme, jak to jen jde často i s osobními problémy. Jsme všichni zároveň velmi dobří přátelé. Samozřejmě ne vždy je vše růžové a občas se najdou i nějaké problémy.
Kde trénuješ?
Trénuji na našich tratích v okolí Trhových Svin, které jsou z 90 % kopcovité, a i díky tomu už pro mě kopce nepředstavují takového strašáka jako dřív.
Jaké vybavení používáš?
Vybavení jsme za těch asi 8 let vyzkoušeli spoustu a v současné době jsme nejvíce spokojení se značkami Non-stop dogwear a ManMat. Opasek, vodítka, tykadla, vše od Non-stopu. Hlavně běžecký opasek je opravdu nepřekonatelně povedený. Postrojů jsme vyzkoušeli opravdu hodně. Naše pointeřice má celkem atypickou stavbu těla, takže tam jsme se zapotili. Ale už přes rok obě naše feny běhají v ManMat Hound a je to pecka. Lehký příjemný postroj s perfektní stavbou a rozložením tahu.
Tvé začátky ve sportu psích spřežení?
Já jsem původně absolutní neběžec, ale vzala jsem si atleta, takže co mi zbylo. Je to legrace, já neběžec a manžel absolutní nepejskař. No ale pěkně se nám to podařilo skloubit dohromady. Takže zpočátku jsem jen běhala sama a trénovala a trénovala, abych získala alespoň nějakou kondici a ponětí o běžecké technice. Závodila jsem v canicrossu jen s bíglem, a to mi stačilo, protože jsem první rok většinou i kousek trati šla. 
Během dvou let jsem se ale celkem rozběhala a troufla si i na závodění s pointeřicí a ta mě teda safra motivovala do toho šlápnout. Takže se mi podařilo i několik závodů, kde jsem byla se svým časem spokojená, byť se samozřejmě nikdy nedal rovnat běžkyním na bedně. V době, kdy si manžel pořídil evropandu na koloběžku jsem začala zkoušet i koloběžku a kolo. Obojí mě nadchlo, mám ráda rychlost. Zpočátku jsem se i dost bála, ale je to sranda, jelikož se něco v mé hlavě událo při porodu a od té doby nemám strach skoro vůbec. Už jsem si za odměnu několikrát sjela kolo a koloběžku s naší evropandou a to je prostě neskutečný zážitek!
Současné další sportovní aktivity?
V současné době se však složitě po porodu vracím zpět do kondice. Je to ještě o to těžší, že musím sundat dolů i kila navíc, ale nevzdávám se. Třikrát až čtyřikrát týdně posiluju a cca 4-5x týdně běhám. Svoji závodní fenu trénuji na koloběžce.
Počet a plemena psů?
Máme tři psy - sedmiletého bígla Sheldona, pětiletou pointeřici Leylu a tříletou evropandu Olly. Psů jsem za život měla spousty a závodila s nimi v různých sportech. Tihle tři jmenovaní jsou však moji první psi trénovaní s cílem závodit v individuálním mushingu.
Tvé cíle do budoucna?
Mým hlavním cílem je užít si každý závod na plno a chci, aby si ho užíval i můj pes. Takže se snažím ho pečlivě připravit z dlouhodobého hlediska kondičně i těsně před startem. Věnuji mu péči i po doběhnutí.
Pamatuješ se na své úplně první vítězství?
Zážitek z prvního vítězství nemám, jelikož jsem nikdy nevyhrála. Vyhrála jsem už ale hodněkrát sama nad sebou a několikrát posunula svoje cíle. A taky se přiznám, že strašně moc prožívám závod svého manžela, takže mám vždycky velkou radost z jeho úspěchů a jsem smutná, když se něco nepovede. Hnedka se snažíme to do příště napravit. Co máme společné je, že máme na prvním místě psa. Mně zase až tak o nic nejde. Jemu ale často o to umístění jde a stejně ani v té největší závodní rauši by nedělal vědomě nic, co by psovi škodilo.
Největší sportovní zážitek?
Můj největší sportovní zážitek byly asi dvě povedené jízdy na kole na Mistrovství Slovenska v roce 2017. Byla jsem spokojená se svým výkonem i výkonem psa, i když s výkonem psa jsem spokojená vždycky. Závodím s tou naší pointeřicí a ona je prostě dokonalý sportovec. Nepoleví na trati ani na sekundu, pořád jede na 100 %. Vždycky jsem na ni pyšná, když na těžkém závodě, kde většina psů dojíždí či dobíhá do cíle u nohy, ona valí cvalem a rve až za cílovou pásku.
A který zážitek byl tím nejsilnějším?
Silných zážitků ze závodů mám spoustu. Tím nejsilnějším příběhem je ale asi návrat právě naší pointery do závodu po neskutečně hrozném zážitku z prvního hromadného startu. Pokusím se to ve zkratce převyprávět. Myslím, že to může být motivace se nevzdat pro spoustu ostatních s podobnou zkušeností.
Startovala s manželem na hromaďáku cca 40 canirossařů v závodě na Horníku a hned po startu se zleva nalepil jiný závodník se psem. Ona nezkušená mu chtěla uvolnit cestu, takže lehce uhla doprava a dostala se tak pod nohy dalším závodníkům. Přeběhlo přes ni několik lidí a psů, válela sudy a já z pohledu diváka myslela, že je snad mrtvá. Manžel v té rychlosti zarval za vodítko, aby ji dostal ven, a přitom schytala další velkou ránu o dřevěný ohradník vlevo. Vypadalo to šíleně! Nicméně krom pár modřin byla fyzicky v pořádku. Ale bohužel ne psychicky. Od té chvíle nemohla vůbec běhat s manželem. Neodešla s ním v postroji ani od auta. Na závodě uslyšela štěkot na startu a nedalo se s ní hnout. Zrovna v době, kdy manžel rok dřel na start na ME. Takže všechno padlo a řešili jsme, co s ní. Většina zkušených nám řekla, že už je to konečná. Já jsem se ale nechtěla vzdát, a tak jsem si ji vzala do tréninku já, aby běhala s někým, s kým nemá tu zkušenost. No, nebylo to jednoduché, trvalo to rok. Na závodě jsem s ní na hromaďáku nejdřív startovala třeba 200 m od startu a vybíhala až minutu po ostatních. Pak taky neukázněnost některých závodníků tomu moc nepřidala, i po tom ji pár psů štíplo. To nás vždycky vrátilo o krok zpět. Na některých závodech jsem se musela dohadovat s pořadateli, že prostě nebudu stát ve štrůdlu. Nicméně vybojovaly jsme si to spolu. Pomalu jsem mohla startovat blíž a blíž a dneska by to na ní nikdo nepoznal. Zní to trapně, ale pro mě je tohle víc než medaile.
Proč se věnuješ právě sportu psích spřežení?
Tomuhle sportu jsem propadla pro to, že si sáhne na dno člověk i pes, takže to není jen o tom vypustit psa a počkat si na jeho výkon. Navíc ta souhra na trati, hlavně při těch rychlých disciplínách je nepopsatelná. Vždycky mám v cíli chuť Leylu umazlit radostí.
Jak dlouho se mu ještě hodláš věnovat?
Chtěla bych se tomu věnovat co nejdéle to půjde. Samozřejmě mám i další sny a cíle, ale ty si nechám pro sebe, abych je nezakřikla.
Co se ti na něm nelíbí či líbí?
Co je mínus? Je to na delší debatu, abych to lépe vysvětlila, ale nejvíc mi vadí časté nedodržování pravidel a žádné sankce za ně, zacházení některých lidí se svými psy a opět žádné sankce, a také absence nominačních kritérií na MČR. Ale v současné době se zrovna blýská na lepší časy, tak to nebudu dál rozvádět. Plusem na českém mushingu je dobrá atmosféra, parta a mnoho špičkových závodníků, od kterých se můžeme učit.
Jsi musherka?
Ne, musherka nejsem. Věnuji se individuálním disciplínám, ale nejsem určitě musherka v tom slova smyslu, v jakém si to většina lidí vybaví. Mám doma tři gaučáky a ani jedny saně.
Máš nějaký předzávodní rituál?
Předzávodní rituál určitě mám. Jdu důkladně vyvenčit psa, rozehřát sebe i jeho, popovídat si s ním a na startu už vnímám jen jeho. Nejsem nervák ve smyslu nervozity před startem. Naopak, pro mě je to takové welness. Už na startu nevnímám realitu okolí, jen svého psa a celou trať jedu/běžím v tak trochu blaženém transu.
Co ti tento sport bere a co ti dává?
Tenhle sport mi rozhodně bere čas a peníze, ale dává mi skvělé přátele, zábavu pro mě i pro psa, motivaci na sobě makat, adrenalinového zážitky a hromadu legrace.
Tvůj nejtěžší závod?
Nejtěžší závod byl pro mě Radíkov. Kopcovitá technická trať s hromadou sněhu a ledu, na koloběžce velký adrenalin a dřina, ale zase zážitek na celý život.
Tvé nejoblíbenější závody?
Svatobor, Saďák, Okolo Hradce, Libín, Vlašimskem, štafety a MČR.
Na co se nejvíc těšíš po závodě?
Po závodě se nejvíc těším na tu příjemnou bolest svalů, unaveného psa a studené pití.
S kým je na závodech největší zábava?
Největší srandisté jsou u nás bezpochyby trojice Dejv Š. + Pája P. + Honza H. I kvůli večerům s nimi se na závody těším! Z ostatních klubů rozhodně Bróňa, ten se musí zažít.
Něco z tajů tvé přípravy?
V přípravě sazím hlavně na perfektní vztah se psem a oboustrannou důvěru. Asi žádné taje nemám, ale to hlavní, čím se vyznačuje vše, co se psy dělám, je absence jakéhokoliv psychického či fyzického tlaku a trestů.
Která část dne je tvou oblíbenou?
Má nejoblíbenější část dne je večer, to jsem nejaktivnější a mám nejvíc nápadů a energie. Nesnáším vstávání a ráno. Probrat se mi trvá minimálně hodinu, nesmí na mě nikdo mluvit ani po mě nic chtít, no... pravda je, že se synem nemám na výběr.
Tvé další koníčky?
Mé další koníčky se točí okolo psů, takže trénink triků, dogfitness, poslušnosti, ale hlavně pachových prací. V těch skládáme pravidelně i zkoušky a je to pro mě sport číslo dvě.
Co jíš a piješ nejraději?
Nejraději piju Tonic a jim cokoliv, co je sladké. Mohla bych klidně žít jen ze sladkého!
Pivo nebo pivo? Víno!
Jaká jsi?
Aktivní, temperamentní, ukecaná, pozitivní, někdy roztržitá, zapomnětlivá a praštěná, někdy až moc lehkomyslná, myslím, že s velkým smyslem pro spravedlnost, komunikativní a hodně tvrdohlavá.
Kdybys měla možnost potkat své mladší já, jakou radu by sis dala?
Kdybych se potkala jako mladší, řekla bych sobě "Nevěř tolik lidem."
Co nesnášíš?
Nesnáším pokrytectví, nespravedlnost a hnusné zacházení se psy.
Kdo Tě nejvíc zlobí? Manžel Honzík, samozřejmě. Ne, sranda.
Jaro, léto, podzim nebo zima? Léto!!!
U čeho si nejvíce odpočineš? Nejvíc si odpočinu v přírodě bez lidí.
Tvé motto? "Všechno jde, když se chce!"
22. srpna 2019
