Mushing je pro mě
dědictví civilizací severu
Jméno a příjmení? Julie Ledvinková
Přezdívka (jak ti říkají)? Juliána
(začal s tím Monte v roce 2003 a už mi to asi zůstane)
Věk? kousek před Kristem 
Rezidence?
musherská základna na samotě u Berouna
Klub?
dřív jsme byli u Hely Levíčkové,
teď se přesouváme na západ (Plzeň) ke Kotíškům
Jaké vybavení používáš?
skoro všecko Manmat - 15 let a drží všecko perfektně
Kde trénuješ?
nejvíc ze vrat, občas popojedem na Brdy
Kategorie, disciplína? MB - spřežení do 6 psů
Počet a plemena psů? Haskouni a jeden československý vlčák.
Jména a věk psů?
Helga 10 let, Shadow 8, White 5,5, štěňata Koyuk a Blůďa 6 měsíců.
Čím krmíš své psy? Syrové maso.
Kdy jsi začala se sportem psích spřežení? V 17 letech.
Tvé začátky ve sportu psích spřežení?
Já jsem byla zapřaháním a překonáváním vzdáleností se psy postižená už jako dítě, ale prakticky mě do mushingu zasvětili Míra Kremlička, Irena a Sarah Polanské. Jezdila jsem totiž na chatu, kterou máme 4 km od Veclova.
Předchozí sportovní kariéra?
Agility, jezdectví, sportovní kynologie, dogtrekking.
Současné další sportovní aktivity?
Krátké tratě s naloženými dětmi na zádech či v kočárku.
Největší sportovní úspěchy?
Mistr Evropy juniorů, vicemistr republiky mládeže...
Největší úspěchy ve sportu psích spřežení?
Párkrát nějaké umístění bylo, ale se svými seveřany jezdím v otevřené kategorii a proti alaskánům a ESP nemáme samozřejmě šanci... ale úspěch není smyslem našeho ježdění. 
Největší sportovní zážitek?
Dlouhé tréninky v České Kanadě s osmičkou, to ve mně zůstane navždycky.
Tvůj nejtěžší závod?
Českou Kanadou 2010 – mid: půjčila jsem si od Veclováků saně s úplně nepojízdnou skluznicí, mokrý těžký sníh a totálně nesourodé spřežení: belgický ovčák Bero, který běžel s volnou šňůrou celou cestu, dvě skvělé haskounice Beena a Helga v lídru a dva vyřazení důchodci Chucky a Bancha. Strašně jsem se nadloubala, krmila cestou psy svými dvěma tatrankami a sama jedla sníh. 
Proč se věnuješ právě sportu psích spřežení?
Psům jsem propadla už jako malé dítě a asi mě to nikdy nepustí. A mushing je přímo spojený s pohybem v přírodě, a navíc s týmovou prací psů, kterou jinde nezažijete.
Jak dlouho se mu ještě hodláš věnovat?
Jak to půjde; psů máme pár, to bychom rádi udrželi.
Co se ti na něm líbí či nelíbí?
Jsem konzervativní člověk - mushing je pro mě dědictví civilizací severu, a když se to žene moc na výkon a vyskytují se bezohlední ambiciózní sportovci, je mi z toho trochu smutno.
Tvé nejoblíbenější závody?
Českou Kanadou - mid, Přeštěnice, Abertamy, Stochov.
Tvůj nejbližší velký závod?
Nepřipravuji se na velké závody, se třemi dětmi na to není prostor ani finance.
Za co bys dala palec dolů českému mushingu?
Mrzí mě, že se pomalu vytrácí "srdcaři"...
Jak často a jak moc trénuješ?
Když se ochladí, jezdíme 2x-3x týdně a o víkendech děláme dlouhé pěší výlety (výhoda malého spřežení je individuální přístup).
Jak vypadá tvůj nejoblíbenější trénink a naopak ten, který tolik v oblibě nemáš?
Všechno je prima, jen psi navolno, letící napadnout moje zapřažené psy, to opravdu nesnáším...!
Kde hledáš motivaci anebo co tě žene pořád dál, zlepšovat se…?
Motivace jsou psi samotní - jakmile se ochladí, není s nimi k vydržení, musí se do lesa. Díky Veclovákům jsem poznala, jak nádherné je žít s haskouny se silnými pracovními vlohami. Oni si prostě nemůžou pomoct.
Co předzávodní nervozita, týká se tě?
Ani ne, jen se samozřejmě bojím o psy, když před startem jančí, přeskakují se...
Na co se nejvíc těšíš po závodě a co si dáš dobrého?
Trávím hodně času se psy, kromě fyzické a psychické kontroly je mi s nimi prostě dobře a když jsme to odjeli spolu, tak se mi od nich hned nechce. ...no a pak se těším na pivo a na kamarády.
S kým je na závodech největší zábava, kdo je největší srandista?
Je mi dobře s Hrobnicí, Habasem, Nešněrovými, Maruškou Ševelovou, Pacltovými, Lukášem Herčíkem... je jich spousta.
Něco z tajů tvé přípravy?
Asi nic neobvyklého - dobře načasovat napájení, živiny, tréninky zvyšovat pozvolna... hodně jezdíme na těžko, takže průměrná rychlost našich tréninků je 15 km/h, čtyři psi a 130 kg zátěž. Jeden z pejsků ještě k tomu chodí na obrany, poslušnosti a stopy, tak se ty tréninky nesmí moc kopat se zápřahem...
Tvůj zdravotní stav?
Nic moc, bez prášků se neobejdu... Ale snad ještě něco vydržím.
Dopuješ?
Dřív to býval Jindřichohradecký tuzemák, ale teď už asi jen čaj a kafe...
Tvé cíle na nadcházející sezónu?
Zatahat štěňata, pomoct manželovi s přípravou staré dvojky, dlouhé závody.
Tvé cíle do budoucna?
Žádné velké, stačí mi dva kárové a dva saňové závody za sezonu, tréninky na horách (ano, u nás není sníh...).
Tvůj největší sportovní sen?
Expedice s vlastními psy (ať už na severu/východě Evropy nebo na Aljašce).
Jak vypadá typický den v tvém životě?
Celý je protkaný péčí o psy, venčením a případně tréninkem.
Tvé další koníčky?
Muzika - hraju na housle irskou/bretonskou muziku a zpívám.
Co nesnášíš?
Bezohledné lidi - ať ve vztahu ke psům nebo k lidem nebo přírodě.
Co tě nejvíc zlobí? Globální oteplování.
Co si přeješ?
Aby ještě dvě generace zažily v Čechách čtyři roční období a relativní svobodu pohybu po přírodě.
Co ti udělá největší radost?
Zdravé děti, zdraví psi a spokojený manžel.
Kdy v životě jsi musela nejvíce „zabrat“?
Myslím, že je to teď... stavíme dům, máme psy, oba pracujem a máme tři malé děti.
Jak by měl vypadat tvůj ideální partner?
Na ideální vztah asi nevěřím, ale mám Bořka a máme se rádi. A co se týče psů, baví ho koloběžka se dvojkou a lyže se dvojkou a rád jezdí Ledovku, tak se o tréninky dělíme a vycházíme si vstříc.
Kdyby sis mohla vybrat, kde bys žila nejraději?
V reálném měřítku v České Kanadě, v nereálném na Zélandu nebo v Kanadě.
Na co se nejvíc těšíš?
Až nám dorostou štěňata a budem zase trénovat (tři roky se nic nedělo).
Na jaké filmy se díváš nejraději?
Hidalgo, Poslední trapper, nebo úplně srdeční je Dobrá voda.
Kde si nejvíce odpočineš? Na trati...
Co si ráda broukáš?
Irské, skotské a bretonské balady a opilecké písně.
Tvé motto? Na prašan!
Máš nějaký příběh z natáčení?
Jéje, těch by bylo (Míra by mohl vyprávět, co jsme se Sárou vyváděly v telecím období). Nikdo u toho naštěstí nebyl zraněn.
Pár slov na závěr?
Chtěla bych poděkovat Mírovi Kremličkovi do nebe a jeho rodině za to, jak se mě před 15 lety naprosto spontánně ujali, zasvětili mě do metodiky tréninků, půjčovali mi psy i vybavení (a koně Gorala též). Díky nim jsem poznala úžasné pracovní haskouny, vyfasovala Beenu a jejího synovce Whita - a dokud bude White žít, bydlí s námi doma kus Mirka.
22. června 2019
