Člověk má právo na štěstí
Jméno a příjmení?
Eliška Pacltová (rozená Riegerová)
Přezdívka (jak ti říkají)? Mrtvá srna
(původ má zajímavý příběh, ale je to na dlouhé vyprávění) 
Věk?
Kristova léta
Znamení? Vodnář
Rozměry?
Výška 164 cm, noha 38, ostatní se průběžně mění
Vztah? Vdaná
Rodina? Skoro půl roku
Rezidence? Jablonec nad Nisou
Zaměstnání, povolání? Ochrana přírody
Klub? Český ráj
Kde trénuješ? Jizerské hory, Český ráj
Jaké vybavení používáš?
To, co mi zrovna vyhovuje. Před módními hity dávám přednost starým osvědčeným věcem, řadu vybavení i oblečení mám ještě z dob své předchozí závodní kariéry, takže občas možná vypadám, že jsem utekla z minulého století. 
Disciplíny?
Nejčastěji canicross, nejradši skijöring, příležitostně scooter (tam musíme bohužel do otevřené, kde se nechytáme, mezi seveřany bychom pasovali líp) a dogtrekking (i když o něm říkám, že se nechodí na výsledky, ale na zážitky).
Počet a plemeno psů? Dva českoslovenští vlčáci.
Jména a věk psů?
Pes Dingo (9 let) a fena Frisky (8 let). Pes si bohužel zchromil nohu, takže už zapřahám jen fenu, a ta už taky pomalu stárne... Bude to chtít obnovu vozového parku. Ale opět jedině československé vlčáky.
Jak a čím krmíš své psy? Masem, granule mlsouni neradi.
Kdy jsi začala se sportem psích spřežení?
Když nepočítám, že jsem jako dítě zapřahala za chudáka fenku jezevčíka prázdné sáňky, kterých se bála, a tak před nimi prchala... tak v podstatě před deseti lety, když jsem si od kamarádky půjčila fenku irského setra Jessie a běžela s ní Hradecký mid. Jessie sice neuměla běhat v zápřahu a místo toho chodila olizovat fotografy u trati a skákala do kaluží, ale i tak mě to nadchlo. Asi osm let závodím se svými (a občas nějakými půjčenými) psy.
Tvé začátky ve sportu psích spřežení?
Jako dítě jsem jezdila na chalupu v Jizerských horách, kde se tenkrát pořádaly závody psích spřežení, které mně učarovaly. Chtěla jsem pak po rodičích, aby mi koupili smečku huskounů. Když jsem později začala závodně běhat na lyžích a zjistila jsem, že existuje skijöring, měla jsem jasno.
Předchozí sportovní kariéra?
Běh na lyžích a biatlon, celkem asi deset let závodní kariéry.
Současné další sportovní aktivity?
Rekreačně až velmi příležitostně jízda na kole, voda, plavání, horolezení, sjezdové lyžování... Momentálně jsou největší sportovní aktivitou procházky s chromým psem a kočárkem.
Největší sportovní úspěchy?
Nějaké medaile z MČR v biatlonu. A jestli se bere jako sport i sportovní kynologie, tak řada zkoušek.
Největší úspěchy ve sportu psích spřežení?
Úspěšné dokončení Šediváčkova longu. Ale za úspěch beru každý závod, ze kterého mám dobrý pocit, kde psi odvedli dobrou práci a já si to užila.
Největší sportovní zážitek?
Asi Krkonošská 70, jela jsem ji už před spoustou let, ale tenkrát mi nějak nesedlo tempo týmu, a dodnes mám v živé paměti stav naprostého vyčerpání. Silné zážitky mám taky z některých dogtreků, kde jde člověk na krev, jen aby to nevzdal... Z těch pozitivních zážitků Šediváčkův long, díky jeho úžasné atmosféře, nebo projekt charitativní štafeta se psy 1000 mil pro jeden cíl, kde se vybírají peníze pro děti po onkologické léčbě, a první úsek se startuje přímo z tábora pro tyto děti... To je opravdu silný zážitek, i když trochu jinak než jiné sportovní.
Pamatuješ se na své úplně první vítězství?
Pamatuju si na jeden ze svých prvních úspěchů (v běhu na lyžích v nějaké žákovské kategorii), kdy jsem velkou měrou přispěla k tomu, že naše štafeta stála na stupních vítězů. První místo v mushingu? Mám dojem, že to byl Zásadský sprint, kdy jsem byla sama v kategorii...
Tvůj nejtěžší závod?
Vždycky ten, kdy se rozhodnu vzdát... Dokud jsem neměla psy, řídila jsem se radou jednoho známého, že nikdy nemám vzdávat, jak to jednou udělám, začnu to dělat. Tak jsem nikdy nevzdala. Ale se psy je to jiné, když pes začne kulhat, nemůžu ho trápit, nebo když mu závod evidentně nesedí a já nevím proč...
Jak dlouho se ještě hodláš věnovat sportu psích spřežení?
Snad ještě dlouho.
Co se ti na něm líbí?
Fascinuje mě, jak se ve psích sportech stávají z "páníčka a mazlíčka" dva plnohodnotní parťáci, kteří si navzájem důvěřují a spoléhají se na sebe.
Tvé nejoblíbenější závody?
Ten úplně "nej" je dogtrekking Bloody Walk over Krkonoše, pak třeba rodinný canicross Remember, oboje s neopakovatelnou atmosférou, a další dogtrekking Po stopách Toulovce, Šediváčkův long, Hradecký mid...
Tvůj nejbližší velký závod?
Jen co se od rodičovských povinností vrátím zpátky do kondice, nějaký si naplánuju.
Jsi musherka?
Doteď jsem si nebyla jistá, ale když odpovídám na tyhle otázky, tak asi ano.
Jak často a jak moc trénuješ?
Většinou míň, než bych chtěla, ale člověk pořád nějak nestíhá.
Co předzávodní nervozita, týká se tě?
Nervozita ne, ale to příjemné vzrušení před startem, to mám ráda.
Dopuješ? Bez půl litru černého čaje ráno nefunguju.
Tvůj největší sportovní sen?
Těch je spoustu, musím začít pracovat na jejich plnění.
Která část dne je tvou oblíbenou? Večer... nejlépe s knížkou.
Tvé další koníčky?
Další psí sporty (sportovní kynologie, obedience, mantrailing), čtení, focení, cestování, vandry...
Co jíš a piješ nejraději? Kofolu a všechno sladké
Pivo nebo pivo? Zapřisáhlý abstinent.
Co nesnášíš? Povrchní lidi, předsudky a nesmyslné pověry.
Mluvíš sama se sebou? Pořád.
Jaro, léto, podzim nebo zima? Zima.
Jaký by měl být tvůj partner? Zhruba takový, jaký je.
Kdyby sis mohla vybrat, kde bys žila nejraději?
Tam kde žiju, Jizerky jsou rozhodně nejhezčí místo na světě.
Tvé motto? Člověk má právo na štěstí.
10. března 2020
