Love the animal first and the sport second
Jméno a příjmení? Barbora Zoubková
Věk? 25
Znamení? Blíženci
Rozměry? 90-60-90
Rezidence? Hradec Králové
Zaměstnání, povolání?
Klinické studie a transfer technologií FNHK
Klub?
MC Český ráj
Jaké vybavení používáš?
Zamilovala jsem si Non-Stop Dogwear. Kromě toho, že senzačně vypadá, je i super funkční.
Kde trénuješ? Převážně v Hradci a okolí.
Disciplíny, kategorie?
Dokud jsem mladá a běhá to, chci se věnovat canicrossu, ale zrovna nám přišla nová koloběžka, takže se na Votvíráku postavíme na náš první start SC1. 
Počet, plemeno a věk psů?
Momentálně mám doma jednu dobrmanku a vedu každodenní vnitřní boj, jestli druhý pes bude ESP, nebo dobrman. Jasmínce letos budou tři roky.
Jak a čím ji krmíš?
Krmím Kanikem, jsou to jediné granule, které nám perfektně sedly a od té doby neřešíme žádné zažívací potíže. V sezóně krmím Activkou, v pauze jí to míchám napůl s Adultkou.
Kdy jsi začala se sportem psích spřežení?
Začátkem roku 2018, kdy jsme se po nezdarech ve sportovní kynologii přihlásily na první trénink Běhej se psem. Mého dobrmana prostě kousat nebaví, zato běhu je naprosto oddaná. Myslím, že je to nějaká forma mozkové dysfunkce.
Předchozí sportovní kariéra?
Roky jsem hrála závodně basketbal. Po několika těžších zraněních a s tím spojené nucené pauze jsem chtěla skončit úplně, ale hala mi chyběla. Teď ho hraji hlavně pro radost v nižších soutěžích.
Největší sportovní úspěchy?
Mám několik medailí z Mistrovství ČR, několik úspěchů s českým národním týmem a teď mám největší radost z 9. místa z ICF v Polsku. Jasmínka byla jediný neohař v první desítce, jsem na ní moc pyšná.
Největší sportovní zážitek?
Takhle zpětně se to těžko hodnotí. Vyhrávat tituly na domácí palubovce a poslouchat "We are the champions" mělo něco do sebe a vzpomínám na to období moc ráda. Také každý start za národní tým byl obrovský zážitek, srovnatelný s tím z Lubieszówa. Nosit na hrudi českou vlajku je senzační pocit. Rozdíl vidím v tom, že basket byl víc kolektivním úspěchem, Polsko jsme si musely s Jasmínkou vydřít samy.
Pamatuješ se na své úplně první vítězství?
V basketbale už ne, v mushingu ano, je to celkem nedávno.
Tvůj nejtěžší závod?
Jednoznačně v Polsku, terén byl dost měkký, písčitý a náročný. Po 500 m jsem nevěděla, jak doběhnu zbytek závodu, ale dokud jde pes, jdu taky.
Proč se věnuješ právě sportu psích spřežení?
Od malička zbožňuji psy, ale kvůli basketu jsem neměla moc příležitostí se věnovat aktivněji nějaké jiné aktivitě. Když odpadla povinnost každodenních někdy i dvoufázových tréninků, hledala jsem co dál s volným časem. Ale hlavně je to kvůli Jasmíně, nikdy jsem jí neviděla šťastnější, než když je navlečená v postroji.
Jak dlouho se mu ještě hodláš věnovat?
Dokud nás to bude bavit. A možná i pak. Hlava sportovce je nastavená zvláštně, basket jsem taky kolikrát hrála přes nechuť a věřila, že se to za čas zlomí. A ono to vždycky přišlo. Pak jsem byla šťastná, že jsem nepověsila cvičky na hřebík. Nejtěžší je vytrvat.
Co se ti na něm líbí či nelíbí?
Líbí se mi na tom sportu, jak moc je o vztahu člověka se psem. Ač je basketbal kolektivním sportem a mushing individuálním, nikdy jsem nezažila takový pocit, jaký mám při závodě s Jasmínou. Vím, že pro mě na trati nechá všechno a já pro ni. Ve výsledku je pro mě mushing mnohem týmovějším sportem.
Ale jako všude, i mezi mushery kolikrát pociťuji zbytečnou nevraživost a rivalitu. Moc tomu nerozumím, dokud v tom nejsou peníze, tak to všichni děláme hlavně pro radost, protože to baví nás, protože to baví psy. Některé situace jsou zbytečně vyhrocené do extrémních výšin, hlava mi to nebere. Ale to jsme asi my ženské.
Taky často slýchám, že s dobrmanem nic nedokážu, ale já jsem zase přesvědčená o opaku - bez toho svýho dobrmana bych přeci nic nedokázala.
Co ti tento sport dává a co ti bere?
Určitě to stojí spoustu času, odtrénovat sebe, odtrénovat psa... ale když vás to baví, nedá se to považovat za oběť.
Tvé nejoblíbenější závody?
Hodně jsem si oblíbila Dog Biatlon, je to takové zpestření po náročné sezóně. Srdcovka asi vždycky bude Nativia v Kolesách, náš první závod. To prostředí je tam moc pěkné.
Tvůj nejbližší velký závod? Doufám, že MS a ME 2019 - Belgie a Litva.
Za co bys dala palec dolů českému mushingu?
Tady je to snadné - "love the animal first and the sport second", tohle u nás (a asi i jinde) 100 % neplatí.
Jak často a jak moc trénuješ?
To se hodně mění čím víc zkušeností získávám. Prošla jsem si snad všemi etapami - od mála tréninků a psa, který kvalitně neodtáhl ani 2 kilometry, po vyhořelého psa, který únikově kousal a přestával tahat. Po roce běhání a spoustě rad od zkušenějších musherů a přátel věřím, že jsme konečně na správné cestě a máme to nastavené tak, že z toho máme obě radost.
Kde hledáš motivaci anebo co tě žene pořád dál, zlepšovat se…?
Motivací je plnit si své sny a cíle. A já v hlavě pořád mám toho svýho dobrmana na bedně na nějakém velkém šampionátu.
Co předzávodní nervozita, týká se tě?
Asi největší problém, se kterým zápasím. Kolikrát mi nedovolí si závod pořádně užít, ale pracuji na tom a doufám, že s novými zkušenostmi a přibývající jistotou, se bude pomalu vytrácet.
Tvé cíle na nadcházející sezónu? Kvalifikovat se na MS a ME.
Tvé cíle do budoucna?
Tak těch je hrozně moc. Ráda bych se zlepšila v koloběžce, v zimě zkusila skijöring, pulku, chtěla bych se proběhnout po Alpách a zažít atmosféru Trophée des Montagnes... Má to se mnou ta moje holka těžký.
Tvůj největší sportovní sen? Vyhrát MS/ME.
Tvé motto? Kdo chce hledá způsob, kdo ne, hledá důvod.
Pár slov na závěr? Snad jen, že nic není nemožné. Stačí chtít.
14. března 2019
