Věci jsou prostě vždycky tak,
jak mají být
Jméno a příjmení? Barbora Poživilová
Věk? 19
Znamení?
Naprosto 100% Beran, což v canicrossu někdy pomůže, třeba když se potřebuju při závodě „kousnout“ a hrábnout do rezerv a někdy uškodí, třeba když chci všechno hned a vztekám se, jakmile něco nejde. Je to tak půl na půl, ale ve výsledku jsem ráda, že jsem se narodila zrovna v tomhle zvěrokruhu. Nejsem si ale jistá, že by se mnou moji blízcí souhlasili. 
Počet a plemena psů?
Já s oblibou říkám, že mám 2 a půl psa. Když mi bylo 5, úplnou náhodou k nám do rodiny přibyl kříženec Filípek. Já jsem byla nejšťastnější na světě, rodiče už o trochu míň. A i když jsem se snažila, tak Filip prostě nebyl úplně pes k dítěti, takže ho (ne)vychovávala moje mamka a je prostě její.
Jenže já jsem chtěla prostě pejska svého... Nejlíp takovýho, co by se mnou nadšeně lítal po agility parkuru! A tak přišel australský ovčák D. J. Dýda teď bydlí u našich, protože prostě není ani trochu pes do bytu. Dlouho jsem se snažila, aby mohl být se mnou, ale musela jsem si přiznat, že i když mě to pořád trochu trápí, je mu doma u baráku se zahradou, kde může celej den lítat a hlídat, prostě líp.
A konečně se dostáváme k tomu mýmu canicrossovýmu parťákovi. Kinďa je borderka, což je plemeno, kterýmu jsem se dlouho bránila, protože „je přeci mají všichni“... No, kdybych si tenkrát pořídila to štěně mudiho, které jsem měla zarezervované v Maďarsku, asi bych teď canicross vůbec neběhala. Takže jsme zase u toho – věci jsou prostě vždycky tak, jak mají být.
Kde trénuješ?
Před týdnem jsem se přestěhovala, z nejplackovitější placky – Hradce Králové, do Brna. Žila jsem v pěkně naivní iluzi, že tady je to rovina víceméně taky. Takže teď každej trénink držkuju, kde mám jako ty delší rychlý intervaly odběhat, když je to tady jeden velkej kopec. 
Tvé začátky ve sportu psích spřežení?
Nestačila jsem mýmu Keenovi na agility parkuru, a tak jsem začala běhat. A postupně se to přehouplo a poslední roky jsem dělala agility už jen ze setrvačnosti. Věděla jsem, že doopravdy šťastná jsem při canicrossu, ale nějakou chvíli jsem si to nechtěla přiznat. Přeci jen, agility jsem dělala (nebo se spíš snažila dělat) opravdu od malička.
Dopuješ?
Ne. A myslela jsem si, že nás se to na v podstatě amatérských závodech netýká, ale zjišťuju, že tomu tak asi úplně není. Jo, co si budem, každej tam to ego máme, ale já bych z toho prostě nemohla mít radost. Takže jedině tréninkem k vítězství.
Jak často trénuješ?
Trénuju teď každej den. Když už mám od běhu „volno“, většinou mám plavání, kolo nebo alespoň posilko.
Tvůj zdravotní stav?
Není to tak dlouho, co jsem utrpěla při nehodě zlomeninu 2. krčního obratle. Ale teď funguju víceméně bez trvalých následků, takže ťuk ťuk.
Co jíš nejradši?
Jsem už dobrejch pár let vegetariánka, se sklonama k veganství. Moc ráda vařím, zkouším nový jídla a objevuju nový chutě, ale nemůžu dostat z hlavy boží plněný knedlíčky, co jsem měla v létě v Berlíně!
Čím krmíš své psy?
Krmíme BARFem, u čehož občas trochu trpím, ale já bejt pes, tak taky nechci žrát jenom granule. Takže se snažím a dokud nám nesmrdí nepranýma dršťkama celej byt, je to fajn.
Pár slov na závěr?
Pojďme si ten sport dělat hezkej. Rivalita je fajn, ale musí bejt zdravá. Je mi jasný, že se to takhle řekne, natož když to je ještě pořád docela „babinec“. Každopádně je důležitý si uvědomovat, že je to hlavně o našich čtyřnohých parťácích a o nás. A to, že je někdo lepší, neznamená, že je šťastnej. A to je přece nejvíc, no ne?
1. října 2019
