I cesta může být cíl...
Jméno a příjmení? Martin Kotiš
Přezdívka (jak ti říkají)? Kotas, Kotrč, Martinez...
Věk? 40
Znamení?
Sedí na mě popis Vah, ale na hvězdy moc nedám
Rozměry? 90/193
Vztah? Ženatý
Rezidence? Horažďovice
Zaměstnání, povolání? Řidič RLP
Jaké vybavení používáš?
Jedny saně mám od Jardy Hada a tobogán jsem si předělal ze starších saní. Tříkolu „Chlaňovku“ a větší káru samovýrobu. Tažný šňůry si dělám sám, postroje máme MANMAT, to je špička.
Kde trénuješ?
V okolí Horažďovic, pro trénink máme „k dispozici“ 40-50 km cest krásnou krajinou Šumavskýho podhůří a Blatenské pahorkatiny, v okruhu mezi Horažďovicema a Nalžovskýma horama.
Disciplíny, kategorie?
Zkoušel jsem canicross a skijöring, ale to byl úlet. Jezdím čtyřku, C1-MB1-LT1, nejraději mám long.
Počet a plemeno psů?
Siberian husky. V současné době jich máme osm, posledním přírůstkem jsou dvě štěňátka Fin a Fany od Vaška Krásnýho, a pak tedy Beny - 11 let, Bad, Endy a Cheeky - 8 let, Ašar a Agar - 2 a 1,5 roku.
Čím krmíš své psy?
Maso a příkrm, v zimě přidávám granule Happy Dog.
Kdy jsi začal se sportem psích spřežení? V sezóně 1993-4.
Tvé začátky ve sportu psích spřežení?
S prvníma krůčkama na závodech mi pomáhal Vašek Krásný, motivací pak byli psi sami. Jejich chuť do tahání prostě nakopne. Většina lidí má v sobě snahu se poměřovat s okolím v tom co dělá, a když máš pak doma jednoho nebo více psů a zároveň pro tebe není pohyb zrovna utrpením, tak zkusit účast na závodech je tak trochu samozřejmostí.
Předchozí sportovní kariéra? Hokej a basket v Plzni.
Současné další sportovní aktivity?
Něco málo na kole, a běhání, taky občas běžky.
Největší sportovní úspěchy?
Jako dorostenci jsme v basketu postoupili do národní ligy.
Největší úspěchy ve sportu psích spřežení a největší sportovní zážitky?
Třetí a druhé místo na Šediváčkovi v letech 2007 a 2008.
Tvůj nejtěžší závod?
Atyp na Zadově, kdy jsem se podvolil k roli běžkaře v týmu. Neskutečná dřina... špatná máza. 
Tvůj sportovní vzor? Všichni účastníci dlouhých závodů neboli longů.
Proč se věnuješ právě sportu psích spřežení?
Jde o zpestření našeho soužití se psy, setkávání s lidmi stejného „postižení“. Spíš jde o ježdění se spřežením, výsledky nejsou až tak prioritou.
Jak dlouho se mu ještě hodláš věnovat? Co zdraví a finance dovolí...
Co se ti na něm líbí či nelíbí?
Společný úspěch můj a mojí smečky je nabíjející. A to nejen výsledkově, protože úspěchem je už samotné dokončení závodu.
Zvláštní kouzlo pak mají společné tréninky doma s dětmi nebo s Miluškou, mojí manželkou.
Na chvíle, kdy budu s napětím čekat v cíli na děti, se ale moc netěším.
Co není na mushingu hezké je chvíle, kdy zjistíte, že starší psi jsou už moc staří, a nejraději byste zastavili čas.
Dalším a velkým mínusem pro mushing v Čechách jsou teplé zimy.
Uznali by ve Skandinávii klimatickou emigraci? 
Co ti tento sport dává a co ti bere?
Nic se nevyrovná třeba noční jízdě za svitu měsíce, na člověka tady čeká spousta nevšedních situací.
Stojí to všechno ale spoustu času a peněz. A nezapojí-li se do toho celá rodina, tak o ni přijdeš. Chce to zůstat nohama na zemi.
Tvé nejoblíbenější závody?
Všechny, kde je fajn parta pořadatelů, nejvíc jsme si oblíbili asi toho Šediváčka.
Tvůj nejbližší velký závod? Šediváček, ...
Za co bys dal palec dolů českému mushingu?
Nevím jak v současné době, ale naopak, naše spolupráce čistých a otevřených bývala v Evropě ojedinělá.
Palec dolů patří státu za rozkradenou Sazku na platy „pánů Hušáků“... co tady mohlo vykvést talentů, kdyby tyhle peníze šly tam, kam měly...
Něco z tajů tvé přípravy?
Změny tras a večerní jízdy jsou kvůli vycházející zvěři skvělým oživením při náročným tréninku. A Rock Rádio Šumava do sluchátek...
Tvůj zdravotní stav? Říkali, že 40 je jen číslo, ale už jim nevěřím...
Dopuješ? Při nočních jízdách za svitu měsíce...
Tvé cíle na nadcházející sezónu?
Zdraví psů, pohoda a zdraví i v rodině, kvalitně potrénovat a užít si to a dojet pak Šediváčka. Ale hlavně dobře zacvičit štěňata, snad lídry?
Tvé cíle do budoucna?
V podstatě to samý, a někdy bych chtěl mít podmínky na to, nechat si celý svůj vrh.
Tvůj největší sportovní sen?
Zúčastnit se závodu společně se svými dětmi.
Jinak u sebe bych to seřadil vzestupně asi takhle - Ledovka, Kalevala, Femund, Finnmark, a Iditarod s Yukonem.
Taky bych rád zažil maraton, ale v tom už mi asi ujel vlak...
Jak vypadá typický den v tvém životě?
Tak, ..., co ti budu vyprávět..., z práce domů a pak ke psům, někdy zase z práce rovnou ke psům a pak domů..., ale i když to vypadá jako blbákov, tak ve skutečnosti je čas u psů super relax.
Tvé další koníčky? Hudba.
Co jíš a piješ nejraději? Smažák a Baileys.
Co nesnášíš? Lidskou malost v závisti, pomluvách, hádkách a podvádění.
Co tě nejvíc zlobí?
Hádky našich dětí... 
Ale víc mě deptá slábnoucí zdraví.
Jaké máš pocity?
Je to u každýho stejný, jednou seš dole a pak zase nahoře ale hlavní je se z toho nepo...
Co si přeješ? Aby sme byli všichni v pohodě.
Co si rád broukáš? Tak to sem ještě neidentifikoval. 
Tvé motto? I cesta může být cíl...
Máš nějaký příběh z natáčení? Spoustu, třeba:
„Jako jeden z nich...“?
Jednou jsem musel zastavit spřežení při výjezdu z lesa, kde se asi tak padesát metrů před námi na cestě pokoušel jezevčík o vlčačku. A jak tak byli zaláskovaní, tak je probralo až neskutečný ječení, štěkání a vytí.
Ve strachu o pevnost šňůr jsem pustil brzdy, protože jezevčík, asi ještě v tranzu, zůstal na místě, a i když byla ovčačka už dávno pryč, civěl na nás jako na zjevení. To už sem byl ale v tranzu i já a přidal se k běsnění psů taky ječením a štěkáním, a cítil se bejt jedním z nich... Chudák malej, skoro se ani nedotýkal nohama cesty, jak letěl.
Co bys poradil případným zájemcům o sport psích spřežení?
Kdo už měl někdy psa, v lepším případě s ním prošel kynologickým výcvikem, tak má v případě zájmu o mushing výhodu. Nepodceňoval bych výběr plemene, každému může vyhovovat něco jiného. Je lepší začít
s jedním psem a snažit se o vzájemnou souhru, což by bylo výhodou při rozšiřování smečky. Souhra a vzájemný vztah by ale měla být nadřazená sportovním ambicím, aby se pak ze starších nebo pomalých psů nestávaly nechtěné sportovní „rekvizity“ žijící na řetězu či jen v kotci, nebo končící v útulcích.
Na lehkou váhu ať nikdo nebere ani to, že soužití s více než jedním psem zabere většinu volného času a peněz. A znova opakuju, že to už není jen koníček, ale životní styl ovlivňující celý váš život.
Pár slov na závěr?
Když jsem, před devatenácti lety, seděl nad fotkou Sibiřských husky, tak jsem netušil, co mě čeká a že to bude láska na celý život. Poznal jsem díky nim spoustu fajn lidí a život s nimi je jedno velký dobrodružství.
30. června 2012
