Pokud vás to chytne,
u jednoho psa to nikdy nezůstane!
Jméno a příjmení? Markéta Pospíšilová
Přezdívka (jak ti říkají)? Ještěrka
Věk? Ten nejlepší ročník - 80tý
Znamení? Štír
Rozměry?
Pokud stojím v davu, tak nevidím dopředu
... zato jsem poměrně skladná
Vztah? Vdaná
Rodina?
Manžel Petr, dcera Káťa a ostatní mí nejbližší lidi,
pak pejsci, proměnný počet ovcí, koz, králíků a koček
Rezidence? Baráček v Alojzově
Zaměstnání, povolání?
Živí mě práce v bance = povolání,
druhá směna doma u zvířátek = zaměstnání
Klub? Hanácký.
Jaké vybavení používáš?
Pro mě: kolobka trazcovka (ne s původním vybavením, na tom by se nedalo), kolo Specialized, motorová 4kolka, běžky Sporten, saně chlaňovky (zatím), funkční - Lasting.
Pro psy: manmat, zero.
Kde trénuješ?
Kde se dá. Na suchu v okolních lesích, za sněhem musím dojíždět.
Disciplíny, kategorie?
Sprint - sc1, sc2, bkj, až mi to doroste, tak snad i skj2.
Počet a plemeno psů?
6 ESP (z toho dvě 3 měsíční štěnda) a 1 alaskán, v brzké době se počítá s růstem smečky na 11 celkem.
Jména a věk psů?
Black 2006, Nela 2008, Hjerte 2009, Artemis 2009, Mia 2010, Bady 2011, Beef-eater 2011.
Jak a čím krmíš své psy?
Dvakrát denně, maso a příkrm, škvarečky, zeleninka, ovoce. S vitamíny naší pesani nemají problém, stačí vysypat na dvůr kyblík jablek nebo mrkvičky. Bleček si občas sloví nějakou kočku. 
Kdy jsi začala se sportem psích spřežení?
2007 první evropák, 2009 moje první závody.
Tvé začátky ve sportu psích spřežení (kdo tě ke sportu psích spřežení přivedl, co tě motivovalo)?
K 18tinám jsem dostala štěně labradora, ten se mnou jezdil na kole, chodil treky. Tahání ho bavilo, tak i v zimě na běžkách v postroji. Jak stárnul, já se vdala, přestěhovali jsme se na dědinu do baráčku a hledali jsme psa, který bude sportovnější povahy. Teda až Labík nebude. Jezdili jsme dost na kole, freeride, maratony, tak jízda se psem měla být doplněk mimo tuhle sezónu (no dopadlo to úplně naopak). Koukala jsem po inzerátech, časopisech a ESPák se mi strašně zalíbil. Pak začal koukat po inzerátech manžel a objevil inzerát Pavla Zvolského, kde nabízel Andílka. No a jelo se pro něj. Pavel muže svezl na káře se spřežením, muž byl uchvácen, já taky. My jsme si šťastní odvezli jednoho evropáka, začali s ním jezdit na kole. Dál už to všichni musheři znají. 
Jelikož jsme byli dva a pes jen jeden, tak přibyl další. Labík pořád vesele běhal po dvoře a s ním zanedlouho dalších 5 evropáků. A už jsme se vezli... 
Předchozí sportovní kariéra? Žádná.
Současné další sportovní aktivity? Jakýkoli sport rekreačně, zejména kolo.
Největší sportovní úspěchy? Každý úspěšně dokončený závod.
Největší úspěchy ve sportu psích spřežení?
Zatím jsem každý závod přežila. Pro mě je úspěch, když mám dobrý pocit, že nám to jelom jak má a dali jsme do toho všechno.
Největší sportovní zážitek?
Akrobatický let - pasivně. Při prvním loopingu jsem zavřela oči, pak jsem si to suprově užila.
Tvůj nejtěžší závod?
Každý, který absolvuji. Někdy je dost těžká druhá etapa po té noční.
Tvůj sportovní vzor? Je dost lidí, co obdivuji, ale vzory nemám.
Proč se věnuješ právě sportu psích spřežení?
Pro to souznění se psem, jsme jeden tým. Když do toho jde naplno, tak mě tím vyhecuje taky. Spojení adrenalinu, psího parťáka a sportu - ideál.
Jak dlouho se mu ještě hodláš věnovat? Co to půjde.
Co se ti na něm líbí či nelíbí?
Někteří tento sport neberou jako zážitek se svým psem, ale psa jako nástroj k dosažení výsledků. Jiní to zase moc žerou a pro vteřiny jdou přes mrtvoly. Jinak suproví lidičky, pohodová atmosféra, soulad se psím parťákem.
Co ti tento sport dává a co ti bere?
Bere spoustu peněz a času. To ale kompenzuje ten super pocit, když z pohybu mají radost pesani i já. A taky ty fajn lidi, se kterýma se potkáváme na závodech. Při tréninku a na závodech si parádně vyčistím hlavu.
Tvé nejoblíbenější závody?
Všechny závody metujáků, náš klubový - Radíkov, Plzeň, Biřička.
Tvůj nejbližší velký závod?
Těším se teď na zakončení sezóny naším klubovým závodem v Radíkově. Tam je to vždycky super ve všech ohledech - trať, lidičky, zázemí v hospůdce, kde už znají naše kríglíky... a pak Hill´s - Děčín a Plzeň.
Za co bys dala palec dolů českému mushingu?
Malý zájem diváků i sponzorů. Škatulkování na závodech - lidí podle kategorií (sprinťáci vs. miďáci a longaři) a psů (kachny vs. veverky). Tenhle sport si má každý především užít, noční etapa taky patří k pohodové atmosféře. Přece se nebudu stresovat ještě při tomhle "koníčku", když mám stresu jinak dostatek. Chtělo by to víc závodů u nás na Moravě, ale to chce taky obětavého pořadatele.
Jak často a jak moc trénuješ?
Mimo sezónu vůbec. V sezóně, jak to vyjde a skloubím trénink s prací, tak 4-5krát týdně.
Něco z tajů tvé přípravy?
Nic netajím, ráda se podělím. Hlavní je nic neuspěchat a vždycky brát ohled na psa.
Tvůj zdravotní stav?
Zramovaný kotník mi sešroubovali a sešili. Jinak to jde.
Dopuješ?
Jasně. Já - pivo a slivovici. Svému psovi nechám oblíznout pěnu.
Tvé cíle na nadcházející sezónu?
Na podzim chystám krýt moji čubinu, tak asi nebudu mít s čím jezdit. Tak snad dobře připravit štěňata, a aby z toho vrhu byla zase tak podařená štěňátka jako z toho nynějšího.
Tvé cíle do budoucna? Abychom vždycky (já i psi) dojeli ve zdraví do cíle.
Jak vypadá typický den v tvém životě?
Shon od rána do večera. Podle pracovních směn. Ráno starost o pejsky, ovečky, kozy a králíky. Pak do práce. Z práce přes nákup domů a zase pejsci a ostatní zvěřinec. Domácnost, práce na opravách baráčku a podobná činnost. Večer trénink, starost o hladové krky a pak padnu do postele.
Tvé další koníčky?
Chováme ovečky, kozy a králíky. Osobní koníčky už nestíhám, jen knížky - čtu v práci. Dřív hodně turistika.
Co jíš a piješ nejraději?
Jsem všežravec. Bez masa bych být nemohla, ale tlustý maso nerada. Ráda si dám pivko, dobré víno a slivovici (to my na Moravě umíme).
Co nesnášíš? Lhostejnost, sobeckost, přetvářku.
Kdo tě nejvíc zlobí?
Momentálně banda malých upištěných štěňat a občas samozřejmě manžel (ale jenom trochu).
Jaké máš pocity? V jednom kole...
Co si přeješ?
Trochu klidu, méně shonu. Hlavně zdravíčko pro mé blízké a náš zvěřinec.
Co si ráda broukáš? Vždycky něco utkví v hlavě.
Máš nějaký příběh z natáčení?
Se psy se nemůžeš nudit, na závodech nebo kdekoli jinde.
No na náš první a zároveň poslední dogtrekový zážitek se nedá zapomenout. Vyrazili jsme na noční dogtrek v Beskydech pořádaný Romanem Balážem, že to prostě zkusíme. Jenom 30 kiláků. Ti nadšenci, co to běželi, byli za chvíli zpátky, do půlnoci mělo být pivko a táborák.
Po 10 km začalo pršet a nepřestalo až do rána. Jak padla tma, tak jsem zjistila, že se můj pes tmy bojí. Pořád se ke mně vracel, kňoural a snažil se ke mně schovat. Samozřejmě netáhnul, teda do kopce, z kopce zase táhnul jak ďas. V jedné odbočce ze silnice dolů lesní cestou mi manžel najednou zmizel, projel se po prdeli po kluzkých šutrech a kořenech až dolů, kde se naštěstí zaseknul. Díky naší neznalosti tratě jsme odbočili přímo u šipky, která ukazovalo lesní pěšinkou nahoru do lesa. Odbočka byla ale ve skutečnosti o 10 metrů dál po pěkné cestě. A tak jsme bloudili polomem a prodírali se vysokou trávou a keři někde pod Lysou horou a vůbec jsme netušili, kde jsme a kam jdeme. Volat pořadateli se nepovedlo, bo nebyl signál. Kdybychom volali, tak Roman přesně věděl, kde jsme, jelikož se mu tam vloni stejným způsobem ztratil jiný účastník. Naše vybavení bylo celkem odolné, ale po tomhle už jsme byli jak myši od hlavy k patě, do bot nám teklo vrchem. Narazili jsme na cestičku, odhodláni sejít ke světélkům první dědiny, zjistit, kde se nacházíme a pak nebližší cestou zpět do kempu. Jak jsme ale vylezli na cestu, před námi se objevil na stromě fáborek - tedy naše značení tratě. Tak jsme teda došli, kudy jsme měli. Poslední kilák byl nekonečnej. Všichni jsme toho měli plné zuby, promočení na kost (my i psi) a v pět ráno jsme byli u auta. Pesani se schoulili do kufru i v postrojích a my všechno mokré sundali, a zalezli do spacáku. Ráno ostatní chodili kolem a zkoumali, jestli jsme dorazili nebo mají zahájit pátrání. Přežili jsme, to je hlavní.
Co bys poradila případným zájemcům o sport psích spřežení?
Přijet se podívat na nějaké závody nebo třeba omrknout prostředí přímo v kennelu některého z musherů. Pokecat s nimi o psech a vybavení, okouknout různá plemena. Prodiskutovat, co tenhle sport obnáší. Není to jen závod a trénink, ale péče o psa, krmení, napájení, veterinární péče. Zvážit co chci jezdit, s jakým psem a jestli jsem ochoten obětovat tolik času a svého pohodlí. Pes se nedá po tréninku zaparkovat do garáže. Pak pořídit pesana. Štěně, které vychovám od malička a taky můžu udělat dost chyb nebo zkušeného psa od mushera, kterému už například nestíhá v týmu (tady ale taky pečlivě vybírat). Takový pes je neocenitelný a naučí vás nejvíc. A pokud k němu pak přibude štěně, tak je velký pomocník i při jeho výchově a zapřahání (vlastní zkušenost). No pak už si to jen užívat!!
A bacha, tenhle sport a životní styl je extrémně nakažlivý.
Pokud vás to chytne, u jednoho psa to nikdy nezůstane!!
Pár slov na závěr? Ať nám to běhá!!
14. března 2012
