Jsme spokojení, co víc si přát 
Je to celkem nedávno, co jsem vyplňovala původní dotazník. Něco přes dva roky. Člověk by občas nevěřil, kolik se toho může stát! A všechno je v důsledku dělané jen a jen kvůli pejskům, pro ně.
Na rok a půl jsem se přestěhovala kvůli práci do Prahy a za smečkou dojížděla každý pátek na víkend domů, kde se mi o ně staral táta. Celou tuto "pražskou" dobu jsem překousla jen díky vidině, že to děláme jednoduše proto, abychom sehnali s přítelem domeček s pozemkem poblíž Prahy a mohli konečně bydlet jako jedna velká rodina - my dva a haskouní smečka.
Vydržet v Praze a bez psů pro mě bylo opravdu psychicky náročné, je to absolutně opačný styl života, než jsem za posledních téměř 15 let vedla. Panelák, žádné zvíře, žádné starosti, žádná příroda, žádné aktivity...
Ale pak se konečně objevil ON. Ten náš baráček. Po zdlouhavém jednání jsme ho konečně v říjnu 2013 převzali. Okamžitě se začalo pracovat venku na výběhu, to byla priorita. Mít možnost bydlet konečně s mojí smečkou! Po měsíci díky pomoci rodiny a přátel výběh kompletně stál, myslím, že bydlení pro pejsky je luxusní, čeká se už jen na jaro, aby se dostal do finální podoby (ta estetika).
V tu dobu přibyla do smečky vysněná malá černá haskouní holčička Floyd, která se mnou jezdila na barák pomáhat.
Další měsíc padl na to, abychom v baráčku mohli bydlet taky my. Bylo to skutečně náročné, a ještě pár let práce tu rozhodně je, ale povedlo se. 28. prosince 2013 jsme přivezli haskouní smečku a natrvalo se zde usadili.
Holčičky (jak známo, tak se mojí smečce říká) se zabydlely v kotečkách, oslavily s námi silvestr a úplně září. Konečně jsme zase spolu, já se jim poctivě věnuji, pracuji s pozitivní energií, pozitivní motivací, jsem nadšena pořadem Cesara Millana... Díky pár jeho tipům se mi podařilo například Didu odnaučit hypnotizovat sousedky kurník (se zdí sousedící s výběhem), což se ukázalo jako docela problém - přestala se mazlit, přestala si hrát... Po dvou dnech práce z ní byla zase ta správná veselá Dida jako dřív, jsem na to pyšná.
Teď začínáme zase pomalu trénovat, hledáme a zkoušíme nové trasy, samozřejmě mi chybí hory, sníh, lesy... ale je to kompromis mezi Prahou a vesnicí.
Sousedy máme skvělé a jsme spokojení, co víc si přát.
Lucie Wegnerová
2. února 2014
